Křest knihy
Káčko, kafíčko a konec světa - Malé domácí dějiny hlouposti a civilizace
Kde:
Kdy:
Program křtu:
18:00 - Úvodní slovo
- hudební vystoupení - Když kočky řvou
- dramatická četba dialogu Paretovo pravidlo
- hudební vystoupení - Když kočky řvou
- dramatická četba dialogu Tanec sedícího býka
- hudební vystoupení - Když kočky řvou
- dramatická četba dialogu Epilog
- hudební vystoupení - Když kočky řvou
19:00 - podepisování knížek
19:30 - přesun do Plzeňky
O knize:
Víte, proč si lidé volí diktátory? Proč demokracie připomíná odloženou občanskou válku? A co mají labutě společného s filozofií?
Káčko je intelektuál s hlavou v oblacích a knihovnou plnou antických klasiků. Jeho žena je praktická dáma s oběma nohama na zemi, která nemá pro jeho „plané filozofování“ příliš pochopení. Jejich manželské dialogy – vedené v ložnici, v autě nebo u sporáku – jsou jiskřivou, vtipnou a místy mrazivou sondou do stavu dnešního světa.
Od klimatických změn přes agnotologii (vědu, která zkoumá vytváření hlouposti) až po teorii regrese, která vysvětluje, proč se moderní společnost mentálně vrací do období batolat. Martin Paur (vystupující jako K. Ječmínek neboli Káčko) stvořil moderní sokratovské dialogy pro 21. století.
Když Káčkovi dojdou argumenty v debatách s manželkou, zbývá už jen kamarád Bartoš a poslední pivo v Plzeňce. Tato kniha je pozvánkou k dialogu, který nekončí ani po zavírací hodině.
„Civilizace je nepřirozená. Musíme se učit v ní žít každý den znovu. A nejlepší učitelkou je žena, která vám nedovolí dělat ze sebe naprostého blázna.“
Předmluva - Anotace
Jak se zorientovat ve světě, který se zdá být čím dál nesrozumitelnější, agresivnější a absurdnější? Martin Paur, píšící pod pseudonymem K. Ječmínek, nabízí v knize Káčko, kafíčko a konec světa unikátní odpověď. Nečekejte však suchopárnou politologickou studii. Nalezneme zde formu břitkých, ironických a zároveň hluboce lidských dialogů mezi dvěma hlavními protagonisty: zvídavým, někdy až knihomolským Káčkem a jeho pragmatickou, energickou a občas prostořekou manželkou, kterou sám s neochvějnou laskavostí a oddaností nazývá „mou paní“.
Paurův literární projekt, původně vznikající jako cyklus situačních komentářů pro pardubický regionální týdeník Pernštejn, v sobě spojuje tradici sokratovského dialogu s moderní novinářskou zkratkou. Autor se odvážně pouští do komunikačně velmi náročné polohy: sdílet fundované pochybnosti o dnešní politice a kultuře s širokým publikem, aniž by přitom sklouzával k mentorování nebo intelektuálnímu povýšenectví. Tematický záběr knihy je nejen na zdejší poměry neobyčejně široký. Martin Paur nás provází bohatou škálou situací a problémů, od banálních domácích sporů – například nad původem oranžových deštníků pro všesokolský slet s nápisem Made in China – až k zásadním otázkám lidské existence. Skrze postavu Káčka nám autor vysvětluje složité koncepty, jako je Paretovo pravidlo (svérázně Káčkem aplikované na efektivitu státní správy ve srovnání s výkony soukromého sektoru), neurobiologické příčiny xenofobie nebo evoluční pasti, do nichž se moderní civilizace chytá kvůli pravěkým lidským instinktům.
Kniha se rozhodně nebojí ani vysoce kontroverzních témat. Káčko v ní rozebírá fenomén demagogie na příkladu Donalda Trumpa či Vladimíra Putina, analyzuje „mateřský instinkt“ Angely Merkelové v uprchlické krizi a samozřejmě se kriticky zamýšlí nad stavem české politické scény – od Andreje Babiše až po Petra Pavla, kterého Káčko označuje za „prvního prezidenta Česka“. Prvního prezidenta, který konečně pochopil a začal odpovídajícím způsobem hrát svou prezidentskou roli. Stěžejním motivem procházejícím všemi situačními neshodami a spory (včetně závěrečných usmíření) je kontrast mezi „racionalitou“ Káčka, jenž se snaží svět vysvětlit pomocí historie a vědy, a „emocionalitou“ jeho ženy, která do debat vnáší selský rozum, nehledě na zdravou míru rozhořčení nad nespravedlností světa. Oba protagonisté si přátelství a vzájemného porozumění cení nade vše, trochu se poškádlit na pozadí občasného nesouhlasu přece ještě neznamená urputně hloubit ideové příkopy. Jedno z nejdůležitějších témat představuje právě na pozadí zmíněné vztahové dynamiky jakékoliv dorozuměn ničící fanatismus. Paur varuje před ztrátou schopnosti rozlišovat mezi realitou a ideologickou představou. Poukazuje na to, že největší zločiny historie byly páchány právě ve jménu abstraktních pojmů jako bůh, stát či národ. Jedinou obranou je podle něj kritické myšlení, logika a schopnost „přiznat si hloupost“.
Závěrečný Doslov – Co se stalo v Plzeňce vnáší do knihy klíčový autobiografický prvek. Odhaluje kořeny Káčkovy celoživotní fascinace světem a prozrazuje, jak vše začalo u narozeninového dárku-autíčka, které malý Káčko okamžitě rozebral na součástky, ne aby ho rozbil, ale aby pochopil, jak funguje, a mohl ho zase zpátky složit. Tato touha „vidět věcem pod kapotu“ provází Martina Paura v kostýmu Káčka celou knihou. Doslov z tohoto úhlu pohledu ukazuje, že psaní podobných textů není pro autora pouhým intelektuálním cvičením, ale bytostnou potřebou sdílet výsledky vlastního celoživotního „výzkumu“ s ostatními. Kniha tedy končí v „Plzeňce“, kde Káčko nad pivem a v diskuzi s kamarádem Bartošem dochází k poznání, že člověk je sice „zvíře nemocné rozumem“, ale právě onen neustálý dialog a snaha o pochopení druhého jsou tím, co nás drží nad propastí barbarství.
Káčko, kafíčko a konec světa je četbou pro každého, kdo cítí, že mu dnešní svět uniká pod rukama. Potěší všechny, kdo se chtějí zasmát absurditě politiky, zároveň však touží po hlubším vhledu do složitosti lidské psychiky v historických a politologických souvislostech. Příliš nezáleží na tom, z jaké žánrové pozice budeme ke knize přistupovat: můžeme ji číst jako filozofickou satiru, soubor aktuálních politických causerií nebo jako upřímnou zpověď muže, který se snaží pochopit svět očima své ženy a její praktické, otevřené mysli. V každém případě se vyplatí mít takovou publikaci v knihovně mimo jiné proto, že nabízí inteligentní humor, který si nebere servítky, přesto však zůstává lidský. Bez ohledu na to, jak situačně i personálně výborně usazený spor dopadne, vítězem je vždy čtenář. Nejenže se dobře baví, ale navíc se spoustu věcí zároveň dozví, aniž by se přitom cítil poučován či mentorován – rovněž tak svoji edukační funkci naplňuje knižní soubor textů Martina Paura nenásilně a poutavě, zkrátka výtečně.
Jiří Studený - básník a učitel tvůrčího psaní